Historie hasičstva v českých zemích
Století devatenácté vždy s pýchou se honositi může, že v něm láska k bližnímu přinesla požehnaný plod, který se rozšířil po celém světě. Plodem tímto jsou dobrovolné sbory hasičské.
A jaká to vznešená zásada: "Pomáhati a chrániti svých bližních, hájiti jejich majetek v tom čase, kdy dobrý, služební oheň mění se ve zlého pána". Hruď každého hasiče se musí hrdě dmouti při pomyšlení, že není hasičem z ješitnosti, ale že se stal hasičem s tím úmyslem, aby vstupem do sboru nabyl co možná největší obratnosti a dokonalosti nejen v hašení.
Úloha českého hasiče jest však mnohem větší. Český hasič má býti dobrým Čechem, má býti vlastencem, má býti ctitelem české řeči, českých zvyků a českých písní. Má chrániti své české vlasti před zapadnutím v ní zhoubné jiskry, cizoty, a má bdíti stále na stráži, aby nepřátelský oheň národní vlažnosti, nesvornosti a nečinnosti k nám se nedostal a národu českému tyto nectnosti vpáliti nemohl. Český hasič musí často vzpomínati slov Havlíčkovských: "Přislibujte si mě, vyhrožujte si mě, přec zrádcem nebudu !" A český hasič hrdě volati bude: "Marné proti nám jsou vaše vzteky, ani píď půdy české, slzou předků našich zkropené vám nepodstoupíme - kde Čech žil, bude žít zas, vždyť tu český hasič drží stráž - nuže bratři, na stráž - na stráž plnou, bdělou, štěstím Čechů odměněnou !"
Jakmile lidstvo poznalo oheň a počalo jej pro sebe užívati, nastala zajisté nutnost oheň uměti též uhasiti, jakožto péče o to, aby požár vzniknout nemohl. Bez těchto znalostí, by užití ohně stalo se nemožným. Připomeneme-li si, že prvotní stavby našich předků byly výhradně z původních přírodních materiálů, obvykle dřevěné, a že oheň byl rozděláván na zemi, později ohraničeném ohništi, pak tedy každou chvíli hrozilo nebezpečí požáru. Z dějin víme, že opatrování ohně bylo svěřováno zvlášť určeným lidem. U našich předků bylo to starostí hlavy rodiny, později starosty obce, což až do našich dob se zachovalo. Správa obce má dohlížeti, aby zachována byla všechna nařízení, nebezpečí vzniku ohně snižující, má každého roku prohlédnouti všechny budovy, zdali není v nich vad vzniku požáru podporujících. Má dohlížeti téže k řádnému a pravidelnému čištění komínů. V obci alespoň 50 obytných stavení čítající, má býti zřízen zvláštní ponocný, kde ho není, mají občané sami alespoň v období od l.července do konce října konati noční stráž. Má býti učiněno opatření, by co nejrychleji mohlo býti dáno znamení na poplach. má Dle §16 řádu policie požární v Čechách ze dne 25.května 1876 obecní výbor pro každou osadu, alespoň 20 domovních čísel čítajících, vydati zvláštní řád hašení, t.j. nařízení, jak při vzniku požáru postupovati se má a jaké kdo při hašení konati má činnosti. Každý kdo se k požáru nahodí a je způsobilým, jest pod pokutou povinen v obvodu místní obce bezplatně při hašení pomáhati. I koní ať jsou číkoliv, smí za přiměřenou náhradu býti použito k vození stříkaček, vody a podobně, případně k jízdě s poselstvím o pomoc do sousedních obcí, jež též jsou povinny bezplatně přispěti dle svých možností ke zdárné likvidaci ohně. Nejstarší hašení možno právem nazvati "bouráním" a vrcholem umění bylo omezení ohně s bouráním nebo dokonce stržením sousedních budov. Při tomto "hašení" se používali rozličné nástroje jako trhací háky, sekyry, žebříky, sudy či džbery. V 15.století přibyla ruční stříkačka. Když pak roku 1518 byla Antonem Platnerem v Augšpurce v Německu vynalezena stříkačka vozová, nastala v hašení ohně doba nová, pokroková. Ruční stříkačky pomalu mizely, nahrazovány většími putnovými, džberovými, dížovými, a dalšími typy zpravidla přenosnými.
Tak jako stříkačky, vyvíjely se kupředu i ostatní hasicí nástroje. Byly sestrojeny první slaměné, nebo přezné koše, hadice výpustkové a savé, pošinovací žebřík, konopné hadice, hydranty atd. Stříkačka vozová byla přivedena k dokonalosti nebývalé a nalezla vyvrcholení ve stříkačce parní (na delší dobu). Brzy byla ale právě parní stříkačka nahrazena elektrickou či motorovou. Vedle nástrojů se zlepšovala i organizace a taktika hašení. Vyvstala nutnost cvičiti 
se v užívaní nyní již rozmanitého nářadí i v hašení ohně, což provedeno bylo zakládáním sborů hasičských, a již placených, nebo dobrovolných. Mocným činitelem v zakládání dobrovolných sborů hasičských byl zemský zákon ze dne 25. května 1876 stanovující, že v každé osadě, kde je alespoň 50 obytných stavení, má starosta pečovati o to, aby zde byl zřízen dobrovolný sbor hasičský. Zakládání takových sborů se dále zprvu ojediněle v některých městech. Roku 1864 u nás vznikl dobrovolný hasičský sbor ve Velvarech. Roku 1870 už jich bylo v Čechách 16, o čtyři roky později pak již 107 a po nabytí platností zemského zákona například v roce 1877 existovalo u nás na 152 dobrovolných sborů. Rychle rostoucí počet těchto organizací pak pokračoval. V roce 1891 jich bylo 2780 a tak postupně dobrovolné hasičské sbory vznikaly v každé větší obci. Tyto sbory pak záhy počaly mezi sebou pěstovat sjezdy krajinské, které byly korunovány I.sjezdem československého hasičstva ve dnech 13. a 14.srpna v matičce Praze. Zde téměř 800 českých hasičů schválilo návrh pro ústřední hasičskou jednotu zemskou, jakož i zřízení zemského základu pro poraněné hasiče, jejich vdovy a sirotky. Ústřední jednota však v život nevešla. Dne 8.června 1879 byly schváleny stanovy župy pro severozápadní a dne 9.srpna pro jihozápadní Čechy. České župy počaly se v roce 1880 přihlašovati k německé zemské ústřední jednotě hasičské v Teplicích od roku 1878 již trvající. V té bylo v červnu 1881 sdruženo již 12 žup českých se 170 sbory a 8475 členy, vedle 29 žup německých se 381 sbory a 23830 členy. Čechům povolena v ústředním výboru jedna třetina byla. Od roku 1884 úřadovala tato zemská ústřední jednota odděleně dle obou zemských jazyků. Na konci roku 1890 bylo v této jednotě již 61 českých žup s 1176 sbory a 61631 činnými členy, vedle 77 žup německých s 1183 sbory a 72758 členy. Svornost dosud panující byla však porušena na valné hromadě dne 13.listopadu 1887, kdy Němci přijali návrh nových stanov, v nichž Češi z výboru a česká řeč zjednání měli býti vypuzeni. To vedlo k zřízení nové samostatné české ústřední hasičské jednoty, nesoucí od 1.února 1891 jméno: "Zemská ústřední hasičská jednota království českého". V ní bylo do roku 1895 sdruženo 81 žup českých s1 892 sbory a 63 543 činnými členy. V této době již léta pracoval Tovární sbor dobrovolných hasičů v Loděnici, t.j. od roku 1870 a dále pak od roku 1898 také obecní sbor dobrovolných hasičů v Loděnici.